Prosinec 2012

Olivie Petrova 1.kapitola-2.část.

8. prosince 2012 v 22:36 | Lis |  Olivie Petrova
Panebože já jsem jasnovědec.
"Ale jistě. Sestro, tohle je Damon Salvatore, Stefanův bratr. Damone, tohle je Olivie, moje sestra a její budoucí manžel Frederick."
Damon se na mě usmál a já na něho. Zase mi políbil ručku a zároveň mi tajně podal můj kapesníček. Taky jsem se usmála. Frederick to uviděl a řekl:
"Taky nás těší. My už ale musíme jet. Takže, Oliviero jedem!"
Chytl mi ruku a kráčel se mnou ke kočáru. Ještě jednou jsem se podívala na ty tři za námi a šla dál. Najednou jsem si uvědomila. Co to dělám? Chci snad strávit několik let svého života s Frederickem? Chci si snad ničit život? Ne to nechci! Zastavila jsem.
"Já nikam nejedu, Fredericku! Jeď si sám. Já už nemůžu poslouchat věčně ty tvý řeči. Už to nevydržím. Nevezmu si tě Fredericku. Rozumíš? Nevezmu!" řekla jsem a už se otáčela s tím, že půjdu zpátky za těmi třemi.
Ale on mě chytl silně za ruku. Opravdu silně. Bolelo to. A to jsem upír.
"Nikam! Co si myslíš, že děláš? Já ti dal ten prstýnek. Ten klobouk co máš na hlavě i ty boty a šaty! Nikam! Jedem tam kam jsme měli jet. Hned!"
Silou jsem ho odstrčila a on spadnul. Hodila jsem po něm prsten s diamantem, boty i ten krásný klobouk. Šaty jsem mu samozřejmě nedala.
"Tak si to všechno nech. Ty šaty ti klidně pošlu domů. Papá pane Fredericku!" a ještě jsem mu dupla na nohu.
A hezky jsem si to kráčela k těm třem. Ale pak mě napadlo. Musím se rozloučit s Alexandrem. S mým "bráchou". Otočila jsem se a on stál za mnou. Objala jsem ho.
"Alexandře promiň mi to. Odpusť. Já nevím. Už jsem takhle nemohla. Promiň. Určitě se ještě někdy uvidíme, i kdyby to mělo být za 400 nebo 500 let. Promiň."
"To je v pohodě, Olivie. Zlato, určitě se ještě uvidíme." políbila jsem ho. Pak jsem ho ještě jednou objala a usmála jsem se na něho.
"Tak zas někdy!" a odešel.
Tak to by bylo. Kočár odjel s Frederickem i s mým"bráchou". Já jsem si to konečně hezky kráčela k těm třem osobám,který se smáli.
"Sestro a páni Salvatorové, vdávat se nebudu. Frederick si náhle uvědomil, že by nemohl dojít až k oltáři s tou bolavou nohou. Ach chudáček. Je to divné, ale už teď se mi nestýská." všichni jsme se začali smát. Dokonce i Emily, která prošla kolem nás se smála.
"No nic. Budu už muset jít."
"A kam byste chodila, Olivie?" zeptal se mne Damon.
"Vlastně ani nevím. Porozhlédnu se tady po nějakém bydlení," řekla jsem a Damon se uplně kouzelně usmál.
"Tak zůstaňte tady." řekli bratři a matka, tedy sestra se přidala.
"To je dobrý nápad. Panu Salvatorovi, to nebude vadit. Je to hodný muž. Uvidíš. Bude se ti líbit. Když si teď na ty starší."
"Myslím, že Frederick byl poslední starší muž," mrkla jsem na Damona.
"Damone, najdeš ji nějaký pokoj? Já a Stefan půjdem za pánem domu a všechno zařídíme. Jo a Olivie, převleč se do jiných šatů. Vždyť nemáš ráda žlutou. Emily ti nějaké dá z mé sbírky," dořekla Katherine a šla se Stefanem za panem Salvatorem.
Damon mi nabídl rámě. A tak jsme šli. Schválně mě ještě provázel zahradou a pořád po mě pokukoval. Vím, že jsem hezká. Dokonce překrásná. Hlavně mám vlasy, jak paprsky od sluníčka. Hodně mužů mi to říká. Ale že bych byla až tak hezká, aby na mě pokukoval tento kluk s nejkrásnějšíma očima, co jsem kdy viděla? Asi se mu opravdu líbím, protože když jsem se na něho podívala, vždy se rošťácky usmál. Myslím, že tady bude velká zábava. Musím se zeptat Emily, co je ten Damon vlastně zač. Hlavně jestli se takhle dívá pokaždé. Damon vešel do domu, ale já zůstala stát před vchodem. Jsem upír. Musím být pozvaná dovnitř.
"Damone, opravdu můžu dál?"
"Ale ovšem. Pojď do vnitř.Jsi vítaný host."
Vešla jsem do domu s úsměvem na rtech. Páni a je to tedy pěkně velký dům. A hezký. Teda Frederick měl taky krásný dům, ale tohle je takové elegantnější. Naše cesta domem nám trvala asi 30 minut, protože mi chtěl ukázat celý dům. Ovšem nejvíc pozornosti věnoval jeho pokoji. Tam jsme strávili asi 10 minut. Říkal:
"Můžeš kdykoli zaklepat. Ve dne v noci. Kdykoli! Víš co? Dám ti pokoj, co nejblíž tomu mému," při poslední větě se culil, jak malý kluk.
Já jsem mu vše odkývala. No co, budu tady bydlet zadarmo i s jídlem. Aspoň takhle to Damon říkal. A myslí si, že jeho otec mě bude chtít naučit společenské tance a pravidla etikety. To zvládnu. Jsem upírka a ta se rychle učí.
"Tohle bude tvůj pokoj. Je blízko mému a zároveň blízko pokoji tvé sestry. A je ke všemu pěkný."
Vešli jsme do vnitř. Je..je...božský, nádherný, přenádherný (pokoj). Nedá se popsat. Velké skříně, koupelna a velikánská postel.
"Líbí se ti?"
"Líbí. Nikdy jsem hezčí pokoj neviděla."
"Katherine říkala, že jste sirotci a že nepocházíte z bohaté rodiny."
To řekla Katherine správně. Akorát to platí pro ni. Já nejsem sirotek.
"Ano. To je pravda." někdo zaklepal na dveře. Já věděla, kdo to je. A proto jsem řekla:
"Dále."
"Madam, slečna Katherine mě posílá, abych Vás zavedla do jejího pokoje a vy, aby jste si vybrala nějaké šaty."
"Dobře. Damone, uvidíme se později." Damon mi dal klíč a já zamkla pokoj. Pak odešel a já se otočila zády k němu, cítila jsem však jeho pohled na mých zádach.
Matčin pokoj byl dál od mého pokoje, než jak Damon tvrdil. Rošťák jeden krásnej. Kupodivu když jsem vstoupila do pokoje, tak byl taky hezký, ale o proti mému byl...méně hezký. To je jedno. Emily otevřela skříň. Tolik krásných šatů, ale bohužel i hodně korzetů. No co. Chci se Damonovi líbit. Takže korzet přežiju. Našla jsem ty pravé. Jsou jednoduché, ale krásné, bílo-zelené barvy. Emily mi je pomohla obléct a upravila mi trošku vlasy. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. No myslím, že dneska mi to opravdu sluší. Emily říkala, že tady mám počkat na Katherine. Takže si zatím sednu.

Olivie Petrova 1.kapitola-1část.

8. prosince 2012 v 22:34 | Lis |  Olivie Petrova
Tak už jste z úvodu asi pochopili, že tohle je opět povídka na téma The Vampire Diaries. (Nejsme na to tak ujetí, jen nám to takhle prostě vyšlo.) Nyní je ovšem z pera mé kmarádky, která píše pod pseudonymem Ela a já se velkoryse ujala beta-readu. Ovšem ani já nejsem vševědoucí (víc než má maličkost ví jen Bůh a NASA) a proto se možná nějaké ty chybky ještě najdou. Pěkné počtení mí drazí.
P.S. Na odstavce jsem rezignovala.Usmívající se

Podle Stefana je důležité si zapisovat svoje vzpomínky, takže jsem se rozhodla, že si budu psát svůj deník. Nejdřív si napíšu základní údaje (tak to aspoň udělal Stefan).:
Jméno a příjmení: Olivie Pierce (pravé jméno Olivie Petrova)
Narozena:1490 v Bulharsku...
Věk:17 let (tedy již 364 let)
Matka: Katherine Pierce (Katarina Petrova)
Otec: nevím, neznám (Ale byl prý hezký)
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Začnu od letošního roku. Tedy 1864. A to od příjezdu do Mystic Falls (to bylo před 4 dny)
20.května 1864 v kočáře
Tento den si pamatuju přesně. Jako by to bylo včera. Jela jsem v takovém zeleném kočáře navštívit svoji matku. Seděla jsem tam se svým budoucím manželem Frederickem a jeho synem Alexandrem. Frederick byl velice ušlechtilý muž a já ho milovala. Ano, musím to říct v minulém čase. Je to mu už hodně dlouho, co jsem k němu něco takového cítila… Měl hnědé vlasy a zelené oči. Čtyřicetiletý. Původně jsem milovala jeho syna, ale to je dlouhý příběh. Jeli jsme asi 5 hodin. Zeptala jsem se Fredericka, kdy už tam budeme.
"Zlatíčko moje, neboj se, za chvíli tam budem," řekl.
"To jsi říkal před 2 hodinami. Fredericku je mi v tom korzetu horko a ty víš, že korzety nemám ráda. Dřív jsi mi ho nenutil nosit. Tak proč musím? A ty šaty jsou hezké, ale víš že já žlutou nesnáším...Hmmm...," řekla jsem a pohodila svými zvlněnými bloňdatými vlasy. Frederick se na mě podíval přísně a naštvaně.
"Oliviero! Nech toho! Budeš moje žena! Musíš mít korzet jako každá řádná družka šlechtice! Přece nechceš vypadat jako coura. A narovnej se! A když ti je takový teplo, tak si otevři okýnko a pro mě za mě si z něj vystrč i hlavu, ale už buď zticha!"zařval na mě.
Takhle se mnou mluví od té doby, co mě požádal o ruku a já mu řekla ano. Předtím to bylo samý Miláčku,Zlatíčko,Pusinko,Olinko... a teď mi říká Oliviero (ví, jak to nesnáším, jmenuju se Olivie!). Už ho mám plný zuby! Otevřela jsem si okýnko (jak mi poručil). Tekly mi slzy. Sakra to nesmím. Jsem upírka a silná žena. A ke všemu za chvíli dorazíme do Mystic Falls. Aspoň doufám. Konečně se uvidím s mámou. I když jí budu muset říkat sestro. Nikdo neví, že Katherine je moje máma. Kdyby se to někdo dozvěděl, tak nás to prozradí. Jediný kdo ví , že je moje matka je Alexandr. Taky upír. Jeho otec to neví. Ani o mě, ani o něm.
Kočár zastavil. Už jsme tady konečně. Začala jsem otevírat dveře kočáru, ale Frederick na mě zařval:
"Co si myslíš že děláš? Ještě nejsme na místě! Kočár zastavil, abychom se zeptali toho mládence, kterým směrem je Mystic Falls!"řekl
"Já aspoň vystoupím. Chci se na chvíli postavit na nohy a projít se,"řekla jsem a sladce se usmála.
Chtěl něco namítat, ale já už vyšla.
"Mladý muži, kudy do Mystic Falls?" ptal se kočí.
"To musíte rovnou za nosem. Za takových 5 minut tam budete," odpověděl mládenec.
Panebože! Teď jsem se na něho poprvé podívala. Nikdy jsem nikoho tak krásného neviděla. Měl černé havraní vlasy a ledově modré oči. A ty si mě právě teď prohlížely. Asi se červenám. Co si to myslím. Jsem upír a ti se nečervenají. Usmála jsem se na něho a on taky. Páni ten usměv je…je…je hříšný. Neodolala jsem a musela se ho zeptat na jméno.
"Děkujeme. A jak se vlastně jmenujete?" viděla jsem, jak Frederick rudne hněvem, ale naštěstí nic neřekl. Krásný neznámý odpověděl.
"Damon. A vy krásná dámo?" Hmmm...Damon...To zní opravdu hříšně.
"Olivie," zase se usmál. Co mi to dělá? Vždyť já za chvíli asi roztaju.
"No Damone, děkujeme a Oliviero, jedem!" přerušil nás Frederick.
Ach jo. Damon ke mne přišel a políbil mi ručku.
"Těšilo mě Olivie," zase se usmál a ještě mi řekl Olivie (i když slyšel Fredericka, jak mi říká Oliviero).
"I mě těšilo Damone."
"Oliviero! Dělej!" ozvalo se s kočáru.
Radši jsem nastoupila, ale ještě předtím, sem upustila svůj kapesníček. Damon ho rychle chytil do ruky. Chtěl mi ho dát, to už jsme však jeli. Vykoukla jsem z okýnka a viděla, jak ho drží v ruce. Usmála jsem se a zavřela okýnko.
"Co jsi to proboha dělala? Vždyť jsem tam byl já. Tvůj budoucí manžel a ty se nakrucuješ, jak nějaká coura. Jak děvka. Jseš ty vůbec moje budoucí žena? Víš co? Radši už nic neříkej," vyštěkl a uraženě se díval z okýnka.
To si ze mě dělá srandu. Já nejsem coura ani děvka. Radši jsem nic neříkala. Alexandr se na mě díval smutnýma očima plnýma pochopení. Oba jsme se milovali, ale já ho milovala jako svého bratra a on mě jako svoji sestru.
Konečně kočár zastavil a já rychle vystoupila. Asi 10 metrů jsme zahlídla postavu ženy. Poznala jsem ji. Byla to Katherine. Moje máma. Rozběhla jsem se k ní. Věděla jsem, že se tady dlouho nezdržíme. Vlastně jsme tudy jen projížděli.
"Oliviero! Pomalu!" zařval na mě Frederick.
Já tedy zpomalila. Konečně jsem byla u ní. Slušně jsem se uklonila.
"Katherine,"usmála jsem se.
"Olivie,"usmála se také. Skočila jsem ji do náruče.
"Sestro, tolik jsi mi chyběla! Tak ráda tě vidím," řekla jsem a ukápla mi slza.
"Taky tě ráda vidím. Jak si se měla?"
"Ale jo sestřičko dobře...ale...dobře." Najednou si někdo za mnou odkašlal. Kdo asi? Ano byl to Frederick. Jak jinak.
"Hmmm...Olivie, zlato představíš mě?"
Olivie a zlato...Slušňák? A od kdy?
"Ale jistě. Katherine, tohle je můj budoucí manžel Frederick. Je mu 40. Má syna Alexandra. Ten je támhle. Jeho bývalá žena mu utekla za jiným. No a Fredericku tohle je moje mám….chci říct sestra Katherine. Je jí 18, svobodná a zamilovaná do Stefana Salvatora. Jo to bude asi všechno."
Viděla jsem, jak mě Frederick propaluje očima, ale pak se koukl na Katherine, usmál se a políbil jí ruku.
"Katherine?" někdo se objevil za mojí sestrou (mámou). A ten neznámí byl moc krásný. Tedy Damon byl hezčí, ale tenhle byl taky hezký. Skoro bych řekl, že jsou bratři. Smála jsem se v duchu, když jsem si představila, že za chvíli by přišel Damon a řekl:
"Dobrý den. Bráško a Katherine, představíte mě?"z mého přemýšlení a snění mě vytrhla Katherine.
"Ano. Stefane, tohle je moje sestra Olivie. Pamatuješ? Vyprávěla jsem ti o ní a ukazovala ti od ní dopisy a tohle je její budoucí manžel Frederick," řekla a kývla na Fredericka.
Stefan mi políbil ruku a řekl:
"Moc mě těší Olivie. Jsi moc krásná stejně jako tvoje sestra Katherine. Fredericku, gratuluji k tvému výběru. Je opravdu božská." Frederick, když slyšel slovo krásná a božská, tak se začal šklebit. Žárlivec jeden starej. Najednou se ozval další hlas a to za mnou. Byl mi povědomý. Damon.
"Dobrý den. Bráško a Katherine, představíte mě?"

Olivie Petrova úvod

8. prosince 2012 v 14:24 | Lis |  Olivie Petrova
Název:Olivie Petrova
Postavy:Olivie Petrova,Katherine Pierce(Katarina Petrova),Damon Salvatore,Stefan Salvatore,Emily,Alexandr,Frederick,Nikalus,Elijah,Rebecca,..a další z TVD a i jiné postavy:)
Prostředí:Většinou v Mystic Falls.

Děj:Olivie je děvče , které se narodilo roku 1490 Katarině Petrové.V 17 letech ji Katarina promění na upírku,aby měla alespoň někoho z rodiny a hlavně chtěla zabránit v něčem lordu Niklausovi.Co je ovšem na Olivii tak zajimavého?Proč ji lord Niklaus nezabil,když měl v úmyslu vyvraždit celou rodinu Katariny ?Proč?
Pozn.V povídce se objeví hodně vzpomínek z různých roků.Např.1507,1912.

Adventní ráno

2. prosince 2012 v 10:13 | Lis |  mé hloubání a duševní výlevy
Dobré ráno všem, co nespí až do oběda.Usmívající se Tak jsem se dnes vydala ven a popadla mě poetická nálada.

Vycházím ven a obloha je zatažená. Zima. Zebou mě uši. Natahuji si na hlavu kapucu a zvedám oči k nebi. Na řasy mi usedají sněhové vločky. Drobné a chladivé se roztékají na zmrzlé tváři.
Dívám se na holé větve, natahující se k nebi. Jako spící umělecké dílo, které čeká až se z jara obalí květy. Poskakují po nich sýkorky. V tichém štěbetání probírají důležitá témata a přelétávají ze stromu na strom.
Ze rtů mi místo slov uniká pára a rozplývá se v chladném vzduchu. Plním si jím plíce. Předzvěstí zimy.
Ach, jak je krásně.

Triangular

1. prosince 2012 v 16:53 | Lis |  Triangular
Mí drazí, přidávám sem kapitolovku mojí kamarádky Maylor. Ona je podobný typ jako já, tak snad se bude líbit. Mě se rozhodně líbí.
Hannah si sedla. Hodila na stůl zápisníky a napila se vlažného čaje. Všimla si sice že ji Roxaniny oči sledují, ale snažila si toho nevšímat. Kromě nich dvou tu byla ještě hrstka pedagogů Andersonovy střední školy, kteří se chovali lhostejně vůči studentům i, což bylo pozoruhodné, vůči sobě. Hannah mrzelo že kabinet musí sdílet zrovna s touto společností. Většina profesorů sice byla upjatá, rezervovaná a nudná, ale za tu dobu co tu byla nabyla dojmu, že tihle tuto práci dělají jen kvůli té trošce peněz co dostávají.
Když o tom chvíli přemýšlela, zjistila, že toto je ten nejhorší možný přístup, který se, samozřejmě, odrážel i na jejich vzatu se studenty.
Byli tu takoví kteří své pedagogy dráždili a provokovali, byli tu studenti-flegmatici a byli tu studenti kteří jim sice naslouchali, ale o "vztahu" jako takovém nemohla být řeč.
Avšak, byli tu i takoví učitelé, kteří studentům svá moudra předávali s chutí, radostí a, někdy dokonce, i s láskou.
Hannah po očku koukala po Roxaně. Byla to snědá, hnědooká žena izraelského původu a s hnědou, dlouhou a kudrnatou hřívou. Byla skvělá v rétorice. Člověk by jí uvěřil všechno, což by bylo v tomto případě velmi, velmi nebezpečné, neboť Roxana byla velmi, velmi divoká. Alespoň co si Hannah za těch pár týdnů co tu učila stačila všimnout.
Položila šálek s čajem, zapla si notebook a vytáhla si podklady na písemku. "Takže...," říkala si v duchu, "Světová hospodářská krize 1929. Nic moc zajímavé téma. Měla jsem jim to zakomponovat do čtvrtletky," a začala psát.
Náhle někdo zaklepal na dveře. Profesor J.R. Harrison šel nevraživě otevřít. Byl to student, který se šel poradit ohledně nějakého opravného testu.
Co se Jamese Ralpha Harrisona týká, byl to asi třicetiletý muž. Se svými krátkými, hnědými vlasy a zelenýma očima byl celkem pohledný. Ve tváři měl nádech autority a přísnosti. Postavou se, si ho Hannah trochu prohlédla, podobal atletu; vysoký, štíhlý a celkem svalnatý. Když se mu však opět podívala do tváře, viděla že si jejího "bližšího zkoumání" všiml a že mu to není zrovna příjemné. Měl stisknuté čelisti a doširoka otevřené oči. Hannah se celkem lekla a rychle se sklonila zpět ke svému notebooku.
Proto ho neměli ostatní v lásce, proto se mu vyhýbali, proto s ním nemluvili. Byl strašně nepřístupný. "Jako by ho obklopovala nějaká neviditelná bublina za kterou se nikdo nedostane", myslela si v duchu. Zakrýval veškeré vlastnosti které měl.
Ze všech učitelů na této škole je toto ten nejchladnější. A přesto... Hannah neodolala a znovu se na něj podívala...
Maylor