Březen 2013

Útěk k temnotě 2.kapitola

29. března 2013 v 21:33 | Lis |  Útěk k temnotě
Tak a vylepšená verze je tu. Omlouvám se, že tu zas nejsou odstavce, pořád jsem nepřišla na to, proč. Užijte si mé pitvání v charakteru postav. Možná ho bude víc až příště, uvidíme.
Čtěte a komentujte!


Zamířil jsem rovnou do lesa.Ovládal mě strašlivý hlad.

Byla blbost zkoušet pít jen zvířecí krev. Já se prostě nepolepším. Navždycky budu zlý upír. Když mě navštívila má "setřička", musel jsem vypadnout, jinak bych ji asi snědl. Ale to jsem chtěl vždycky. Tak příšerný hlad mě v životě (ani ve smrti) nezachvátil. Proto jsem se rychle prodíral houštím a těšil se, až si ulovím nějakou romantickou duši, která si v sobotu večer vyšla na procházku k vodopádům.

Z rozjímání jsem byl vyrušen šelestem a mé dokonalé smysly se napnuly. Hlad. Mám hrozný hlad. Z křoví se na mě zadívaly oči. Lidské oči s lidským pohledem. Byly zvláštní. Dvoubarevné. Jedno bylo modré a druhé zelenomodré s hnědou skvrnkou. To bude lahůdka.

Když jsem se však ke keři přiblížil, vymrštila se z něj pružná srna a zmizela mezi stromy. Zahleděl jsem se za ní, zcela překvapen. Přísahal bych že to byla dívka. Mladá a chutná.
..

Týral mě hlad, ale jídlo mi už došlo. Proto jsem většinu svého času trávila ve zvířecím těle a se zvířaty také jedla. S vlky jsem trhala maso nebohých kořistí, s kunami vykrádala hnízda a s vysokou vypásala měkkou pozdní trávu.

Cítila jsem se nasycená, když jsem byla zvířetem. Mé tělo, zahrabané do listí, však strádalo. Pokaždé, když jsem se do něj vrátila, mě zkroutila bolest. Nejednou mi na mysl přišlo, že tu hloupou schránku nechám zemřít a sama budu žít jako liška, nebo jiné zvíře. Napadlo mě dokonce i vlézt si do cizího těla,lidského těla, a zůstat tam, ale jen ta představa mi byla z duše protivná.

Jednou jsem si v srnčím uždibovala lístky z nějakého keře, když jsem kohosi zahlédla. Byl hezký. Vlastně krásný. V džínech a černé košili, s tmavými vlasy lemujícími přízračně bílý obličej. Že mu není zima ? napadlo mě.
Vypadal hladově a to dost. Koukalo mu to z očí. Zvláštní pohled. Upřený přímo na mě.

..

Hlad byl nasycen a já se vracel domů. Košili jsem mohl vyhodit, byla celá zkrvavená. Nevěřili byste kolik sladkých, mladých, naivních holčiček chodí za soumraku po lesích a hledají svého hodného upíra. Jo, princové na bílém koni už neletí, teď jsou v kurzu upíři. Problém je v tom, že my jsme stvůry a takovéhle naivní, sladké holčičky zabíjíme. Jak smutně komické.

Jsi zrůda, tralala.
Mlč.
Ale co? Vždyť je to pravda. Zabíjíš děti, tralala.
Zmlkni už!
Děti, děti, DĚTI.
Drž už hubu!

V hlavě se mi ozve zlomyslné uchichtnutí, zřejmě ještě dozvuk mého blouznění z hladu. Jistě.

Najednou jsem šlápnul na něco měkkého. Můj upíří zrak se rychle zostřil a přispůsobil šeru. Zjišťuji, že přímo pode mnou leží tělo, napůl zapadáno listím. Mladá dívka. Není mrtvá, ale jak to, že ani nevoní? Sklonil jsem se k ní. Je vyhublá, má našedlou poškrábanou kůži, zcuchané, blátem slepené vlasy. Její oblečení bylo ještě v horším stavu, špinavé a roztrhané.

Vypadala bez života, ale občas se její hruď mírně nadzvedla. Jinak se ani nepohnula. Jemně jsem ji vzal do náručí a opatrně nesl lesem. Přišla mi strašlivě křehká a nejspíš taky byla, soudě podle jejího vzhledu.

Přemýšlel jsem, co s ní.

Do nemocnice jsem ji odnést nemohl, nerad bych vysvětloval, co jsem dělal v lese tu samou noc, co zmizelo několik dívek. A sníst ji? Ani ne. Vůbec nevypadala lákavě a já pochyboval, že takhle vyhublé tělo by mělo vůbec dobrou krev. Nezbylo mi, než ji odnést domů. Co s ní budeš dělat? Nevím.
..

Bloudila jsem bezcílně lesem a přemýšlela o muži, který mě chtěl nejspíš sníst. Okouzlil mě. Nikoho tak bezchybného a nádherného jsem v životě nepotkala. A taky nikoho, kdo by na tebe koukal tak hladově.

Ucítila jsem škubnutí. Někdo pohnul mým tělem. Někdo ho našel. Chce ho odnést! Zachvátila mě panika. Už bylo sice skoro mrtvé, ale jenom skoro. Dalo by se oživit. Pak by mě odvezli zpátky do ústavu a všechno by bylo ještě horší.

Vystřelila jsem a hnala se mezi stromy. Za chvíli ho má srna dostihla. Byl to ON. On, jenž mě chtěl zabít! Teď držel moje tělo v náručí, skoro něžně. Listy pod kopýtky mi zašustily. Sakra. Otočil se a já bezmyšlenkovitě vklouzla do sebe.
..

Instinktivně jsem se obrátil, slyše šustící listí a spatřil prchající srnku. Ta samá. Ale teď vypadá vyplašená. Předtím nebyla.

Dívka v mé náruči zasténala a já k ní sjel pohledem. Pomalu otevřela oči. Dvoubarevné.

Útěk k temnotě 1.kapitola

29. března 2013 v 15:27 | Lis |  Útěk k temnotě
Procházím lesem a je mi moc fajn. Podzim mám ráda. Zhluboka dýchám. Cítím, jak se mi po těle rozlévá uvolnění a svoboda. Posledních několik měsíců mi nebylo tak dobře. Bylo mi zle, strašlivě.
Zavřeli mě do malé ponuré místnosti. Postel, skříň, stůl a židle. Všechno šedé a bílé. Alespoň že tam bylo okno.
Dívala jsem se ven na vločky tančící v chladném vzduchu, usazující se na holých stromech. Na ulici nikdo nebyl. Všichni seděli doma se svými rodinami, vyhřívali se u krbu a užívali si vánoční pohodu. I moje rodina.
Stalo se to právě na Štědrý den. Bylo mi smutno, cítila jsem se prázdná. Mohli za to rodiče. Nikdy jsme si moc nerozuměli, ale od mých čtrnácti, kdy se narodila naše dvojčata, to bylo ještě horší.
Po mámě jsem zdědila keltskou krev, ale na rozdíl od ní se u mě projevily jisté schopnosti.
Už jako malá jsem milovala přírodu. Pokaždé když jsme opouštěli město, byla jsem nejšťastnějším člověkem na zemi. A vůbec nejlepší bylo, když jsme jeli k babičce.
Bydlela v krásném domě ze šedého kamene, porostlém břečťanem. Ona jediná mi rozuměla. Ona jediná sdílela mou lásku k přírodě. Naučila mě všechno o bylinkách, o houbách, jedech i léčivých prostředcích. Naučila mě lásce k živlům. Naučila mě ovládat je. A nejen to, naučila mě taky, jak porozumět lidem a zvířatům a jak na chvilku opustit své tělo a vklouznout do těla zvířecího.
Pro tohle se mě možná rodiče báli, připadala jsem jim divoká a nebezpečná. I přes to se ale snažili komunikovat a mít mě rádi.
V okamžiku, kdy však měli dvě další děti, novou naději, normální stvoření, která neměla blíže k zvířeti nežli ke člověku, začali se mi stranit. Nezvali mě ke společné večeři, neptali se, jak jsem se vyspala. Snažili se mě potkávat v domě co nejméně a promluvili jen v nejvyšší nutnosti. Často také byli pryč. Jako by se své nové potomky snažili ochránit před jejich zlou, syrovou sestrou. Když babička umřela, hlavním nebezpečím jsem se přirozeně stala já.
Mně už to ale bylo jedno. Žila jsem si ve svém vlastním světě. Nedotknutelná. A bylo mi dobře. Občas jsem se jako rychlá, pružná srna proběhla mezi stromy, nebo se jako orel proletěla nad horskými hřebeny, na nichž jako vysoký temný koberec spočívaly lesy. Mé bezduché tělo jsem nechávala ležet v pokoji na posteli a bylo mi jedno, co s ním je. Žila jsem přítomností.
Pak přišly ony nešťastné (nebo šťastné ?) vánoce.
Venku tenkrát vůbec nesněžilo. Dvojčatům bylo rok a půl a byla smutná, že je venku jenom bahno a prší. Pořád seděla za oknem, koukala na mrholení a pokňourávala. V té chvíli jsem se rozhodla.
Vzala jsem je na dvůr, klekla si a řekla jim, že když si to budou moc přát, opravdu začne sněžit. Jakmile obě děti zavřely oči a v dětských obličejích, růžových zimou, se jim objevilo soustředění, vztáhla jsem ruce k nebi. Prvních pár vteřin se nedělo nic, ale pak jsem ucítila to známé chvění, které přišlo vždycky, když jsem otevřela brány a nechala proudit energii. Cítila jsem to spojení. Cítila jsem, jak se dotýkám toho druhého světa. Bylo to……..nádherné.
Chvíli po tom co jsem vyčerpána ulehla na zem, jsem na tváři ucítila chladný, sametový dotek, jenž se vzápětí změnil v kapičku vody. Otevřela jsem oči a uviděla spoustu vloček, snášejících se z šedého nebe. Posadila jsem se. Dvojčata byla štěstím bez sebe. Chytala vločky do ruček a na jazyk. Snad poprvé jsem je viděla takhle veselá.
Pak jsem spatřila matku. Stála u vchodových dveří a bez jediného pohybu zírala na výjev před sebou. Nepochybovala jsem, že se za námi vydala chviličku po našem odchodu a všechno viděla. Ve výrazu měla hrůzu. Snad se bála, že jejím miláčkům ublížím, snad, že z nich také udělám zvířata.
Najednou se rozkřičela, řvala cosi na otce. Přiběhla k dětem, zvedla je a tiskla do náručí, nedbajíc že je to rozplakalo. Nemohla jsem jí vysvětlit, že jsem jim nechtěla nic udělat, myslela jsem to dobře. Ale ona mě neposlouchala. Jen křičela. Mezitím se tam objevil otec s telefonem u ucha, a jakmile matka zaběhla dovnitř, zabouchnul dveře a zamknul.
Nechali mě sedět venku, mokrou a prokřehlou. Nechápala jsem to. Bylo mi do pláče, ale ovládla jsem se. O chvíli později tam dorazili nějací lidé, odvezli mě a zavřeli do mého šedého vězení.
Tak a teď jsem oficiálně blázen, napadlo mě tenkrát.
Strávila jsem tam skoro rok. Deset měsíců zavřená uvnitř. Oslavila sem tam šestnácté narozeniny a udělala si i pár kamarádů. Vesměs to byli takoví jako já. Tedy ne že by používali živlovou magii, ale byli tam, i když k bláznům, šílencům či psychopatům měli dost daleko. Většina z nich byli velice inteligentní lidé a možná právě proto tam byli. Mě se s nimi nicméně dobře povídalo a oni to říkali také.
Nebylo to tak zlé, ale nemohla jsem dál než do zahrady, kde byly jen trávníky, chodníky a blázni. Neměla jsem kde načerpat energii a životní sílu. Cítila jsem, že slábnu.
Mnohokrát jsem kvůli tomu pomýšlela na útěk, ale za každým rohem číhali ošetřovatelé s uspávacími injekcemi a ve finále stejně byly zamčené dveře. Pokaždé, když jsem na to pomyslela, propadla jsem trudnomyslnosti.
Až jednou, za chmurného říjnového podvečera jsem na něco přišla.
Koukala jsem z pootevřeného okna, na těžké dešťové kapky, pleskající o parapet, na mrtvé listy, nalepené na skle, když v tom chladný vzduch prořízla hlasitá nadávka.
,,Do prdele''
Zadívala jsem se směrem ke vchodu a spatřila dva mladé ošetřovatele, jak se potýkají s jakýmsi člověkem ve svěrací kazajce. Snažili se ho dostat z auta do budovy a on jim to rozhodně neusnadňoval. Házel sebou a kroutil se, až se jim vysmekl z rukou a svíjel se jako housenka na vlhké zemi. Ani u toho nemukl.
,,No ták, dělej. Takhle nestihnem tu rozlučku s Peckledonovou. Ta stará rašple prej dělá dobrý zákusky a jestli si nepohnem, tak nám to vostatní sežerou.'' Řekl poměrně sympatický blonďák.
To je moje šance, napadlo mě. Až všichni budou na večírku nějak se pokusím proklouznout.
Neměla jsem moc věcí a proto se mi nejoblíbenější části mého chudého šatníku a pár drobností, hravě vešlo do batohu. Završila jsem to lahví s vodou. Dbám na pitný režim. Na sebe jsem si oblékla jednoduché džíny, černé tenisky, černé triko s dlouhým rukávem a temně zelenou mikinu s kapucí.
Dál mi nezbylo než čekat.
Má chvíle přišla přesně o půl osmé. Všichni v jídelně čemusi tleskali. Zadívala jsem se na ně přes skleněnou dveřní výplň. S barevnými kloboučky mi přišli komičtí. Jak můžou slavit, že od nich někdo odchází? Vždyť……
Z úvah o nesmyslnosti lidského jednání mě vyrušil zvuk, na který jsem celou dobu čekala. Správcová vynášela smetí, stejně jako každý večer a na pár vteřin nechávala odemčené dveře.
Najednou se mi rozbušilo srdce strachy. Co když se mi to nepovede? Chytnou mě, odtáhnou na samotku a já získám cejch psychopatického útěkáře.
Rychle jsem zaplašila nejistotu a pevným krokem vykročila ke dveřím. Do těch už pak stačilo jen ťuknout a samy se otevřely. Jak jednoduché. Udělala jsem krok přes práh, druhý. Svoboda je zvláštní…..krásná.
Zpoza rohu se ozvaly šoupavé kroky a tak jsem zapadla do nejbližšího keře. Když pak správcová zašla dovnitř, naskytl se mi nebývalý pohled na mé vězení. Budova utápějící se ve tmě a malé žluté obdélníčky, zářící do noci.
Ještě dlouho jsem tam jen tak seděla a pak jsem se vydala vstříc svému novému životu.
Teď jdu jen tak lesem, užívám si svobodu a čerpám sílu. Ze stromů, mechu, čistého vzduchu a ticha. Ano ticho. To mi také chybělo. Ve cvokhauzu byl rámus ve dne v noci.
Protáhla jsem se. Na to, že noc jsem strávila na zastávce autobusu a posnídala suché krekry, jenž jsem si ještě večer narychlo koupila na benzínce, cítila jsem se plná života.
Popravdě, absolutně jsem netušila co budu dělat(a že mi to v tu chvíli bylo jedno),ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se bude dít to, co se bude dít.

Útěk k temnotě úvod

29. března 2013 v 15:23 | Lis |  Útěk k temnotě
Tak tu mám úvod k mé první povídce, tedy první, kterou zveřejňuji. Pár už jich mám rozepsaných v šuplíku a jestli bude úspěch s touhle,možná zveřejním i další.
Toto je náhlý výplod mé fantazie v období nudy v posteli. Asi to nebude nic závratného, no prostě upíři.

P.S. Omlouvám se za drobné gramatické chybky, které se možná vyskytnou a za odstavce. Ještě je neumím moc dobře uspořádat.

P.P.S. Doufám že budou i komentáře.

Bude změna!

23. března 2013 v 10:17 | Lis |  vzkazy
V poslední době jste mě tu moc neviděli a má aktivita se neprojevovala. Dost to teď flákám, protože jsou prostě důležitější věci a navíc nemám mnoho ispirace. Brzo ale přihodím nějaké fotky do galerie a současně s tím vám chci sdělit, že moje povídka projde změnou. S odstupem času nechápu, proč jsem si vybrala téma TVD. Rozmýšlela jsem co bude dál a můj děj vlastně vůbe ničím nekoresponduje s původním příběhěm. Takže z toho udělám zcela originální povídku. Nelekejte se proto, když na čas stáhnu všechny dvě kapitoly, brzy je vrátím přepracované a možná přibyde i nová.
Teď na to mám spoustu času, protože jsem nemocná a moc to nevypadá, že bych se do pondělka uzdravila. Nejspíš je dostanete k velikonoům místo vajec. Mrkající Abstraktnímu myšlení zdar!