Útěk k temnotě 1.kapitola

29. března 2013 v 15:27 | Lis |  Útěk k temnotě
Procházím lesem a je mi moc fajn. Podzim mám ráda. Zhluboka dýchám. Cítím, jak se mi po těle rozlévá uvolnění a svoboda. Posledních několik měsíců mi nebylo tak dobře. Bylo mi zle, strašlivě.
Zavřeli mě do malé ponuré místnosti. Postel, skříň, stůl a židle. Všechno šedé a bílé. Alespoň že tam bylo okno.
Dívala jsem se ven na vločky tančící v chladném vzduchu, usazující se na holých stromech. Na ulici nikdo nebyl. Všichni seděli doma se svými rodinami, vyhřívali se u krbu a užívali si vánoční pohodu. I moje rodina.
Stalo se to právě na Štědrý den. Bylo mi smutno, cítila jsem se prázdná. Mohli za to rodiče. Nikdy jsme si moc nerozuměli, ale od mých čtrnácti, kdy se narodila naše dvojčata, to bylo ještě horší.
Po mámě jsem zdědila keltskou krev, ale na rozdíl od ní se u mě projevily jisté schopnosti.
Už jako malá jsem milovala přírodu. Pokaždé když jsme opouštěli město, byla jsem nejšťastnějším člověkem na zemi. A vůbec nejlepší bylo, když jsme jeli k babičce.
Bydlela v krásném domě ze šedého kamene, porostlém břečťanem. Ona jediná mi rozuměla. Ona jediná sdílela mou lásku k přírodě. Naučila mě všechno o bylinkách, o houbách, jedech i léčivých prostředcích. Naučila mě lásce k živlům. Naučila mě ovládat je. A nejen to, naučila mě taky, jak porozumět lidem a zvířatům a jak na chvilku opustit své tělo a vklouznout do těla zvířecího.
Pro tohle se mě možná rodiče báli, připadala jsem jim divoká a nebezpečná. I přes to se ale snažili komunikovat a mít mě rádi.
V okamžiku, kdy však měli dvě další děti, novou naději, normální stvoření, která neměla blíže k zvířeti nežli ke člověku, začali se mi stranit. Nezvali mě ke společné večeři, neptali se, jak jsem se vyspala. Snažili se mě potkávat v domě co nejméně a promluvili jen v nejvyšší nutnosti. Často také byli pryč. Jako by se své nové potomky snažili ochránit před jejich zlou, syrovou sestrou. Když babička umřela, hlavním nebezpečím jsem se přirozeně stala já.
Mně už to ale bylo jedno. Žila jsem si ve svém vlastním světě. Nedotknutelná. A bylo mi dobře. Občas jsem se jako rychlá, pružná srna proběhla mezi stromy, nebo se jako orel proletěla nad horskými hřebeny, na nichž jako vysoký temný koberec spočívaly lesy. Mé bezduché tělo jsem nechávala ležet v pokoji na posteli a bylo mi jedno, co s ním je. Žila jsem přítomností.
Pak přišly ony nešťastné (nebo šťastné ?) vánoce.
Venku tenkrát vůbec nesněžilo. Dvojčatům bylo rok a půl a byla smutná, že je venku jenom bahno a prší. Pořád seděla za oknem, koukala na mrholení a pokňourávala. V té chvíli jsem se rozhodla.
Vzala jsem je na dvůr, klekla si a řekla jim, že když si to budou moc přát, opravdu začne sněžit. Jakmile obě děti zavřely oči a v dětských obličejích, růžových zimou, se jim objevilo soustředění, vztáhla jsem ruce k nebi. Prvních pár vteřin se nedělo nic, ale pak jsem ucítila to známé chvění, které přišlo vždycky, když jsem otevřela brány a nechala proudit energii. Cítila jsem to spojení. Cítila jsem, jak se dotýkám toho druhého světa. Bylo to……..nádherné.
Chvíli po tom co jsem vyčerpána ulehla na zem, jsem na tváři ucítila chladný, sametový dotek, jenž se vzápětí změnil v kapičku vody. Otevřela jsem oči a uviděla spoustu vloček, snášejících se z šedého nebe. Posadila jsem se. Dvojčata byla štěstím bez sebe. Chytala vločky do ruček a na jazyk. Snad poprvé jsem je viděla takhle veselá.
Pak jsem spatřila matku. Stála u vchodových dveří a bez jediného pohybu zírala na výjev před sebou. Nepochybovala jsem, že se za námi vydala chviličku po našem odchodu a všechno viděla. Ve výrazu měla hrůzu. Snad se bála, že jejím miláčkům ublížím, snad, že z nich také udělám zvířata.
Najednou se rozkřičela, řvala cosi na otce. Přiběhla k dětem, zvedla je a tiskla do náručí, nedbajíc že je to rozplakalo. Nemohla jsem jí vysvětlit, že jsem jim nechtěla nic udělat, myslela jsem to dobře. Ale ona mě neposlouchala. Jen křičela. Mezitím se tam objevil otec s telefonem u ucha, a jakmile matka zaběhla dovnitř, zabouchnul dveře a zamknul.
Nechali mě sedět venku, mokrou a prokřehlou. Nechápala jsem to. Bylo mi do pláče, ale ovládla jsem se. O chvíli později tam dorazili nějací lidé, odvezli mě a zavřeli do mého šedého vězení.
Tak a teď jsem oficiálně blázen, napadlo mě tenkrát.
Strávila jsem tam skoro rok. Deset měsíců zavřená uvnitř. Oslavila sem tam šestnácté narozeniny a udělala si i pár kamarádů. Vesměs to byli takoví jako já. Tedy ne že by používali živlovou magii, ale byli tam, i když k bláznům, šílencům či psychopatům měli dost daleko. Většina z nich byli velice inteligentní lidé a možná právě proto tam byli. Mě se s nimi nicméně dobře povídalo a oni to říkali také.
Nebylo to tak zlé, ale nemohla jsem dál než do zahrady, kde byly jen trávníky, chodníky a blázni. Neměla jsem kde načerpat energii a životní sílu. Cítila jsem, že slábnu.
Mnohokrát jsem kvůli tomu pomýšlela na útěk, ale za každým rohem číhali ošetřovatelé s uspávacími injekcemi a ve finále stejně byly zamčené dveře. Pokaždé, když jsem na to pomyslela, propadla jsem trudnomyslnosti.
Až jednou, za chmurného říjnového podvečera jsem na něco přišla.
Koukala jsem z pootevřeného okna, na těžké dešťové kapky, pleskající o parapet, na mrtvé listy, nalepené na skle, když v tom chladný vzduch prořízla hlasitá nadávka.
,,Do prdele''
Zadívala jsem se směrem ke vchodu a spatřila dva mladé ošetřovatele, jak se potýkají s jakýmsi člověkem ve svěrací kazajce. Snažili se ho dostat z auta do budovy a on jim to rozhodně neusnadňoval. Házel sebou a kroutil se, až se jim vysmekl z rukou a svíjel se jako housenka na vlhké zemi. Ani u toho nemukl.
,,No ták, dělej. Takhle nestihnem tu rozlučku s Peckledonovou. Ta stará rašple prej dělá dobrý zákusky a jestli si nepohnem, tak nám to vostatní sežerou.'' Řekl poměrně sympatický blonďák.
To je moje šance, napadlo mě. Až všichni budou na večírku nějak se pokusím proklouznout.
Neměla jsem moc věcí a proto se mi nejoblíbenější části mého chudého šatníku a pár drobností, hravě vešlo do batohu. Završila jsem to lahví s vodou. Dbám na pitný režim. Na sebe jsem si oblékla jednoduché džíny, černé tenisky, černé triko s dlouhým rukávem a temně zelenou mikinu s kapucí.
Dál mi nezbylo než čekat.
Má chvíle přišla přesně o půl osmé. Všichni v jídelně čemusi tleskali. Zadívala jsem se na ně přes skleněnou dveřní výplň. S barevnými kloboučky mi přišli komičtí. Jak můžou slavit, že od nich někdo odchází? Vždyť……
Z úvah o nesmyslnosti lidského jednání mě vyrušil zvuk, na který jsem celou dobu čekala. Správcová vynášela smetí, stejně jako každý večer a na pár vteřin nechávala odemčené dveře.
Najednou se mi rozbušilo srdce strachy. Co když se mi to nepovede? Chytnou mě, odtáhnou na samotku a já získám cejch psychopatického útěkáře.
Rychle jsem zaplašila nejistotu a pevným krokem vykročila ke dveřím. Do těch už pak stačilo jen ťuknout a samy se otevřely. Jak jednoduché. Udělala jsem krok přes práh, druhý. Svoboda je zvláštní…..krásná.
Zpoza rohu se ozvaly šoupavé kroky a tak jsem zapadla do nejbližšího keře. Když pak správcová zašla dovnitř, naskytl se mi nebývalý pohled na mé vězení. Budova utápějící se ve tmě a malé žluté obdélníčky, zářící do noci.
Ještě dlouho jsem tam jen tak seděla a pak jsem se vydala vstříc svému novému životu.
Teď jdu jen tak lesem, užívám si svobodu a čerpám sílu. Ze stromů, mechu, čistého vzduchu a ticha. Ano ticho. To mi také chybělo. Ve cvokhauzu byl rámus ve dne v noci.
Protáhla jsem se. Na to, že noc jsem strávila na zastávce autobusu a posnídala suché krekry, jenž jsem si ještě večer narychlo koupila na benzínce, cítila jsem se plná života.
Popravdě, absolutně jsem netušila co budu dělat(a že mi to v tu chvíli bylo jedno),ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se bude dít to, co se bude dít.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aki-chan Aki-chan | Web | 27. listopadu 2012 v 18:33 | Reagovat

To je krásný, těším se na pokráčko, rozhodně pokračuj, je to boží. Tak samozřejmě, ty a ty tvoje příběhy... :-D

2 Maylor Maylor | 29. listopadu 2012 v 17:57 | Reagovat

Super :)))

3 Míša Míša | 29. listopadu 2012 v 18:03 | Reagovat

Tak jsem konečně našla tvůj blog:D
Nádherný!Přídávej další!:));)

4 Maitter Maitter | E-mail | Web | 29. ledna 2013 v 14:19 | Reagovat

Místy mi vadilo, když jsi přeskakovala spíše na pouhý popis situace... nicméně ten nádherný pocit, jakmile jsem se do příběhu mohla ponořit... takový je třeba u povídek, takový čtenáři hledají a já jsem ráda, že jej zvládáš a mohu v něm číst! :-) Chybky jen drobné (sem tam kostrbatější sloh, na konci špatné skloňování "jenž" - v množ. č. píšeme "jež").
Píšeš o dost lépe než mnozí jiní, které jsem četla, tak piš dál a dotanči až ke zdánlivé dokonalosti:-) Tady je vidět, že máš k přírodě své pevné pouto.

5 Liquit Liquit | 2. února 2013 v 15:28 | Reagovat

Super, myslím, že bys URČITĚ měla pokračovat :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama